Dnešním článkem bych chtěl reagovat na názor, že posouzení, zda je „pravý“ islám nebezpečný nebo ne, máme nechat na muslimech samotných.
Slyšel jsem jej z úst (přesněji řečeno četl z monitoru) lidí, kterých si vážím a nad jejichž názory a postoji se zamýšlím a beru je jako inspirující. Mám-li jiné porozumění, zbystřím a znovu své přezkušuji a promýšlím.
Myšlenku lze formulovat takto: „posoudit jaký je vlastně pravý islám nám nepřísluší“ nebo „zda je radikální nebo mírnější forma islámu ta pravá, to nám nepřísluší hodnotit.“Já si naopak myslím, že posouzení je klíčové. Jednoznačně vnímám a hodnotím islám jako nebezpečnou a militantní ideologii. Můžeme se bavit, proč jsem k tomuto názoru dospěl a proč jiní mohou mít jiný názor. Mohla by to být pro někoho užitečná debata, ale nyní reaguji na předsudek, zda to mohu či nemohu hodnotit, respektive, zda jako nemuslimové jsme schopni vůbec rozhodnout, co pravý či nepravý islám je. Znovu opakuji, že si myslím, že nejenom můžeme, ale přímo máme a musíme rozpoznávat.
Někdo sice může namítnout, že nemusíme tuto otázku zkoumat, že není tak podstatné, co pravý islám je, jako to, jak se projevuje, nicméně jestliže se setkáváme s „islámem“, „islámskou ideologií“, „Islámským státem“, měli bychom vědět, co za tím je co nejpřesněji a co tedy „islám“ opravdu je či není. Ve skutečnosti můžeme získat přesnější rozpoznání než ti, kteří jsou přímo v centru. Mnozí nacisté si zprvu také neuvědomovali, jaké má daná ideologie či proud kořeny a z nich plynoucí možný predikovatelný vývoj. Jejich ujišťování, že je to ideologie dobrá či onaká nebylo vůbec podstatné, ve skutečnosti bylo klamné. Jestliže jsem oklamanou obětí určité ideologie, pak moje ujišťování, že ona ideologie není zlá, nic nemění na tom, že potenciální oběť, a nejen ta, by měla včas zjistit, co je pravé a co ne, podobně jako je to u hub. Co je jedlé a co je jedovaté.
Jestliže se chci vyhnout hodnocení islámu jako negativní a nebezpečné ideologie (úmyslně používám pojem ideologie, nikoli náboženství, neboť i každé náboženství obsahuje určitou soustavu myšlenek, určitou ideologii), budu nejen v komunikaci pro porozumění s dalšími, ale i ve svém myšlení, odlišovat mezi muslimy a islamisty. Islamisté jsou ti zlí, ti nebezpeční, to jsou jen ti radikální a „bojující“, ti, kteří přijali určitou vizi o „panujícím islámu“ i o „způsobu opanování“.
Klíčové je rozpoznání, zda je tato myšlenka „opanování“ součástí islámského učení nebo přesněji řečeno jeho základního zdroje – koránu. Pokud se bavíme o islámu, musíme se bavit o základních textech islámu (především tedy koránu) a jeho výkladu. Tady sice může nastat nekonečná debata, ale ta nevylučuje, že je nějaké rozpoznání. Já tvrdím, že islám jako takový sám militantní myšlenky obsahuje a podobně, jako lze a šlo aktuálně i zpětně hodnotit Mein Kamf jako hroznou knihu, vnímám tak i korán a některé další autoritativní zdroje islámu.
Mohu mít právo na posouzení dvou výpovědí muslimů? Těch radikálních i těch mírných, kteří se navzájem usvědčují z falešného výkladu koránu a islámského učení? Jsou islamisté vlastně muslimové? Nejsou dokonce islamisté ti „praví“ muslimové? Nejen mám právo, ale i povinnost a nejen v zájmu svém bych to měl učinit co nejdříve.
Islamisté jsou muslimové. Pokud to další muslimové pochopí, může to být pro některé z nich vysvobozující, když rozpoznají genetický kód koránu jako jedovatý. Je zde ovšem i historický trend opačný, kdy mírní muslimové pochopí, že mají být muslimové. A to je zlé. A co mírnější formy islámu? Které to vlastně jsou? Dobré je se podívat do států s muslimskou většinou, tam se ovoce islámu manifestuje přesněji. To už je ale zase na další článek či dokonce větší zkoumaní a analýzu.
Jiří Joel Krupa
19. 8. 2015
