Moderní společnost se ohlíží s povděkem na pád komunistické totality. 25 let svobody u nás je naplněno obsahem všelikým. Svobodu lze užívat, ale i zneužívat. Přesto je zřejmé, že komunistická totalita je násilné uchopení moci komunistickou třídní ideologií a jako takovou ji zcela odmítáme. I dnes ještě komunistické totality pronásledují lidi smýšlející jinak. Neměli bychom na tyto zapomínat, v zájmu kalkulu je ponechat čistě svému osudu a dělat, že nás nezajímají.
Jak jinak lze chápat podlézání komunistické totalitě v Číně? Uprostřed naší totality byli zvenčí lidé, kteří na nás mysleli. Když Milada Horáková byla fanatickým režimem odsouzena k trestu smrti, psali někteří lidé, mezi nimi např. i Albert Einstein dopisy, usilovali o změnu, jednali a zastávali se pronásledovaných. I my bychom měli stát při pronásledovaných.
Česká republika a český národ naložil s relativní svobodou tak, jak s ní naložil. Přineslo to i ovoce, které totalita uměla částečně likvidovat či maskovat. Svoboda bez spravedlnosti může nakonec být mnohou bezzákonností, nepořádkem, bídou.
Sama demokracie (ať už zastupitelská nebo přímá) není systémem dokonalým, je vždy a pouze jen systémem vládnutí a může vynést k moci nakonec i diktátora a zločince, jako tomu bylo např. s Adolfem Hitlerem, který si získal oklamané masy lidí.
Jak se nám bude dařit a jak bude náš život spravedlivý, to je více otázkou našeho srdce, srdce našeho národa, postojů, charakterů a celkově našeho uvažování, známosti a mentality, opravdu více než otázkou přesné odrůdy systému demokracie.
Demokracii považujeme obecně za nejméně špatný systém, demokracii ošetřenou systémem práv a svobod člověka, na kterých jsme se, či někteří se, shodli.
"Naše" demokracie je ve skutečnosti naplněna ohavným obsahem například v ponurém mlčení k tisícům vůlí svých matek zhasínajících životů. Člověk si nemůže nevzpomenout na slova proroka: "toto údolí bude zváno údolím vraždění. Obětují dokonce své děti."
Oslavujeme demokracii a "západ" a přitom se lehce můžeme stát proroky natírajícími chatrnou zeď bílou omítkou.
Svoboda je svoboda, ale svoboda bez spravedlnosti může být onou ohavnou Svévolí a zrůdností. Je to nevěstka, která je zasnoubena právu, ale spustila se s chtíčem.
Kdo nemá svobodu, pocítí touhu mít ji nablízku a užívat si s ní, ale pokud jí získá a nenakládá s ní spravedlivě, spustí se a končí to mnohým zlem.
Demokracie sama v sobě na tom mnoho nemusí změnit, může jen mnohdy dokonce přihlížet. Platí ovšem větší právo, než je právo demokracie a to je zapsáno slovy "nepřidáš se k většině, páchá- li zlo". Tisíckrát si demokraticky a svobodomyslně zahalená Svévole může odhlasovat a schválit pravomoc zabíjet nenarozené děti, nicméně nezmění tím jasný dávný mantinel, který praví : "nech žít".
Člověk si až může položit otázku, zda Svévole na řetězu či Svévole omezená věčnými mantinely není přece jen přijatelnější a spravedlivější. Ano, demokracie má mnoho podob.
Možná by nám ale mělo začít jít mnohem více o právo a spravedlnost než pošlapávat a strhávat s praporem demokracie tam i onde hodnoty a práva člověka, ke kterým byl stvořen.
Demokracie je forma, obsahem může být zlo i dobro. Většinou demokracie stejně není tím, čím se nazývá, má jakýsi svůj rámec a diktát. I sama demokracie respektuje nutnost něčeho většího než je ona sama.
Co je tím větším, to určí výslednou podobu "demokracie". Demokracie je určitá forma svobody, ale nemá sama v sobě svou konečnou měřitelnou hodnotu, jako ji má právo a spravedlnost.
Právo a spravedlnost buď máte nebo ne. Ovšem v obou případech může přizvukovat demokracie.
Jiří Krupa
