V poslední době jsem se setkal s argumentem, který v případě islámské války volí taktiku neprovokovat. V kontextu této myšlenky si vlastně za „útoky“ mohou všichni ostatní, kteří „provokují“.
Vlastně si o to koledovali, nemají urážet náboženské cítění atd.
Moudrost neprovokovat má své místo pod sluncem a určitě nejsem zastáncem nějakého tělesného mávání býkovi červeným hadrem před očima natož podněcování a přilévání do ohně vášní a nenávisti, nicméně často v těchto radách, jak se chovat, vidím spíše než moudrost nepoučenost a appaseament.
Předchozí argument vychází z přesvědčení, že když my budeme „OK“ a neprovokovat, pak vše bude OK a nebudou žádné teroristické útoky natož války. Historie je myslím sama nejlepší učitelkou toho, že tento argument ustupování agresorovi a násilníku je mnohdy smrtelný.
V tomto světě bohužel existují vlci. Vlci trhající a spořádající svou kořist. Tak to prostě je, co je tento svět světem (tedy až po pádu člověka).
Povinnosti pastýřů je vlky odhalit, ať už jsou v papežském rouchu v čele inkvizice nebo jsou zakukleni v turbanech imámů (mohou to být klidně ale i Rudí Kmérové nebo bolševici).
Součástí tohoto tématu je klíčová otázka, co je vlastně ta provokace? Zobrazení proroka, zesměšňující karikatury, někdy pravdivé karikatury, nebo třeba odhalení hlav žen, popřípadě evangelizace a „odpadnutí“ muslima ke křesťanství? Vánoční stromek na náměstí evropského města, odmítnutí práva šária?
V každé zemi muslimské i jiné na to dostanete jinou odpověď? Někde to může být vzdělávání dívek nebo vyhození koránu do koše či pece?
Nepodporuji veřejné pálení koránu a nikomu to neradím, je fajn si tam některé věci přečíst, aby si člověk udělal názor, ale kdybych chtěl korán vyhodit do sběru nebo spálit, jako jakoukoli jinou okultní a temnou literaturu, kupříkladu Mein Kampf, proč bych se za to měl někomu omlouvat či se „bát“ reakce?
Když někdo spálí Bibli, pošlape ji či roztrhá, nepůjdu a nebudu ho vraždit, ale budu se možná za něj modlit, aby uviděl, co činí.
Zastrašování může skončit klaněním se modlám. Jako křesťané se nesmíme nechat zastrašovat tímto „neprovokováním“, ale máme nazývat věci pravým jménem. Kdo zabíjí svého bratra, jako Kain, není z Boha, ale z ďábla. Tak to striktně rozlišuje Boží slovo, byť se to některým nelíbí a nevoní jim toto biblické slovo.
Toto neprovokování totiž někdy končí provokací už jen tím, že někdo jiný existuje a dýchá, např. Židé. Těm mnohdy nepomohlo, že neprovokovali.
Slyšel jsem ještě jiný argument, že „kdo seje vítr, sklidí bouři“. A to nikoli, považte, na adresu islámských teroristů, ale na adresu těch „provokatérů“.
Ne, opravdu neobhajuji hloupé a falešné provokatéry, kteří chtějí někdy na žumpě vydělávat, ale mluvím o šílenosti tohoto argumentu.
Pokud nakreslení, napsání čehokoliv či v kladném smyslu pojmenování věcí pravým jménem je setí větru, které má sklidit bouři, pak co je řezání hlav, křižování, mučení a terorizování obyvatel radikálními muslimy?
Danielovým přátelům bylo řečeno, že se mají poklonit králi Nebůkadnesarovi, Danielovi bylo řečeno, že se nesmí modlit ke svému Bohu, ale jen k soše. Dovolili si provokovat a říci ne. Jedni skončili v ohnivé peci a druhý ve lví jámě. Provokovali, seli vítr…?
V předchozích případech došlo k vysvobození, ale „i kdyby ta pec měla být vypálená sedmkrát více“, tak se před islámem a šárií klanět nebudeme.
Jiří Joel Krupa
16. 1. 2015
